Historie Vrchlabí

Vrchlabí - latinsky Albipolis, první a nejsevernější město na Labi, leží zeměpisně uprostřed horského masivu Krkonoš a je branou do říše tajemného Krakonoše. Rozkládá se na ploše 28 km2, ve výšce 430 - 500 m.n.m.

K osídlování krkonošského podhůří docházelo už v první polovině 13. století. V letech 1241 - 1270 vzniká v blízkosti soutoku Labe a Malého Labe vrchlabské probošství. První písemný doklad o české osadě s názvem "Wrchlab" je z roku 1359. V té době osada patřila vladykovi Haškovi z Vrchlabí. Ten sídlil v dřevěné tvrzi, která se nalézala v místě dnešního rybníku zámeckého parku. Kraj byl bohatý na železné rudy a drahé kameny. Většinu obyvatelstva tvořily rodiny horníků a slévačů pracujících na těžbě a zpracovávání rud.

Velký rozmach nastal za Kryštofa Gendorfa z Gendorfu. Byl to nejvyšší horní hejtman Království českého, původem ze Štýrska, a uznávaný hutní odborník. Již v letech 1520 - 23 získal kutací právo téměř na celé Krkonoše. Roku 1533 koupil osadu od Jana Tetoura z Tetova za 3750 kop českých grošů. 6 října téhož roku bylo Vrchlabí Ferdinandem I. povýšeno na město s vlastním znakem a právy. Česky psaná zakládací listina města je uložena v okresním archívu v Trutnově (kopie je vystavena v Městské knihovně ve Vrchlabí). Nový držitel dal městu jméno Hohenelbe. Nastal další příliv převážně německých rodin horníků a hutnických odborníků. Řemeslníky sdružoval v cechy, dal vystavět kamenný kostel, faru, školu, chudobinec a své panství rozšířil o Trutnov a Žacléř, takže vlastnil dvě města a 381 vesnic. V letech 1546 - 48 dal vystavět renesanční zámek poblíž staré zemanské tvrze, ze kterého se dodnes zachovalo obvodové zdivo a čtyři osmiboké věže. Dnešní sídliště Liščí kopec vděčí za své pojmenování tvrzi Fuchsberg, která stávala jižněji a jejíž zřícenina zmizela až začátkem 19. století. Sídlo nechal postavit Kryštof Gendorf pro svého letitého zetě Hanuše Certyse z Karyše, který byl rezavý jako liška. Když Kryštof Gendorf roku 1563 zemřel, zůstalo po něm 7 dcer, které se provdaly za českou a slezskou šlechtu. Vrchlabí vyženil rod Miřkovských ze Stropčic.

Roku 1624 koupil Vrchlabí Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Přesto, že vládl jen 10 let, nastal nový rozkvět města. Pokračoval v těžbě v dolech, stal se dodavatelem zbraní. Město zbohatlo. V roce 1634 byl zákeřně zavražděn v Chebu.

Ferdinand II. daroval v roce 1635 panství říšskému hraběti Janu Rudolfu ze šlechtického rodu Morzinů odměnou za válečné služby v bojích proti Turkům a Švédům a také za účast při zavraždění Valdštejna. Osudy panského rodu byly i osudy města. Za jeho vlády došlo také k dalšímu rozkvětu. Nastal rozmach zpracování lnu. Roku 1696 byl postaven Anenský sloup na ochranu před morovou nákazou a v roce 1732 nová radnice. Počátkem 19. století prošel rozsáhlou přestavbou zámek, byl o jedno patro snížen, pouze věže si zachovaly původní velikost. V té době byl kolem zámku zřízen velký park anglického stylu. Roku 1882, po smrti posledního mužského potomka, přechází majetek do rodu Černínů.

Město nikdy netrpělo příliš válkami ani požáry, s výjimkou války o Slezsko (1740-45), v sedmileté války (1756-63) a "Bramborové války" (1778-79) . Až v roce 1897 město postihla velká povodeň Labe, která ho velice zpustošila (škoda činila 5 miliónů zlatých).

Kromě již zmíněných památek, nesmíme zapomenout na Augustiniánský klášter. Stavbu započal roku 1704 Maxmilián Morzin, pokračoval Václav Morzim a Adam Auer. Vysvěcen byl až v roce 1733. Od roku 1940 slouží Krkonošskému muzeum.

Po vyčerpání rudného bohatství, zvláště mědi a železa, během 18. století hutě a železárny na vrchlabsku postupně zanikaly. Vítěznou cestu si zde razil textilní průmysl. Přádelny, bělidla, tkalcovny a úpravny podporovaly vzrůst a vývoj města. Bohatství v té době přinesly do Vrchlabí len a bavlna. V roce 1770 byla ve Vrchlabí přechodně zřízena první tkalcovská škola ve střední Evropě. Tato škola byla trvale obnovena v roce 1873.

V historii města nesmíme zapomenout na jméno Vojtěch Kablík. Přišel do Vrchlabí z Poděbrad. Zakoupil zde lékárnu a oženil se s dcerou továrníka Davida Ettla Josefínou. Zavedl bílení tkanin chlorem, bílení a barvení papíru. Patřil mezi první, kdo si zavedl plynové osvětlení do domu. Byl uznávaný chemik a lékárník, jeho žena botanička.

V 19. a počátkem 20. století s rozvojem turistiky se rozvíjelo dále i město: 1869 vznikl ve Vrchlabí sbor dobrovolných hasičů; 1871 byla založena městská plynárna; 1873 o Novém roce byly ulice města osvětleny plynem; 1876 byla postavena nová školní budova; 1887 byl zestátněn poštovní úřad a zřízen telegraf; 1889 byl zaveden ve městě vodovod; 1892 byl založen "na šancích" městský park; 1895 byla postavena "Střelnice" (dnes kulturní dům); 1899 byla otevřena okresní nemocnice; 1900 byla vysvěcena evangelická modlitebna; 1902 byl postaven akciový pivovar; 1909 bylo otevřeno reálné gymnasium a zahájeny automobilové jízdy do Špindlerova Mlýna; 1913 byla otevřena jednotřídní česká matiční škola; 1914 byla zřízena výchovna; 1937 byl vystavěn Národní dům "Sokolovna", jako kulturní a společenské středisko českého obyvatelstva.

Snaha německých obyvatel odtrhnout Vrchlabí od vznikající Československé republiky po I. světové válce byla přerušena příchodem Československé armády a Sokolem 8. prosince roku 1918. V září roku 1938 bylo však pohraničí Československa včetně Vrchlabí podstoupeno hitlerovskému Německu. Po osvobození Československa přešla správa města Vrchlabí zpět do českých rukou.

V době komunistického režimu se spíše něž na turistiku kladl důraz na průmysl a vznikly stavby, které poznamenaly ráz města: panelové domy a některé budovy občanské vybavenosti.

Po roce 1989 dochází k viditelným změnám v celkovém vzhledu města. Díky rychlému přechodu majetku do soukromého vlastnictví vzniká celá řada nových objektů a stávající jsou opravovány. Nebývalým tempem se rozvíjí podnikatelská činnost, rozšiřuje se obchodní síť, přibývá soukromých restaurací a dalších provozoven. Město uzavírá partnerství s německým městem Baunatal a francouzským městem Trouville-sur-Mer. Dnes je město Vrchlabí opět centrem turistického ruchu středních Krkonoš.